HOTEL U KAPLIČKY V PÍSKU - PLATZ GESCHICHTE

Pravděpodobný prvotní předchůdce dnešní drobné sakrální stavby, zapsané ve státním seznamu nemovitých kulturních památek, měl možná podobu křížku nebo božích muk. Považuji totiž za téměř jisté, že exponované místo, kde se od středověku vidlicovitě rozdělovaly cesty z Písku jednak směrem do Týna nad Vltavou, případně Vodňan a Českých Budějovic, jednak do Píseckých hor a odtud ke vsím na levém břehu Vltavy (Údraž, Jehnědno) i k zaniklé tvrzi na ostrůvku v rybníku Němec, bylo odedávna osazeno znamením křesťanské víry. Pozdější tzv. Budějovická kaplička, zasvěcená Panně Marii, je v archivních dokumentech poprvé doložena k roku 1735. Nejedná se však o dnešní objekt. Předchozí stavba byla roku 1827 již natolik zchátralá, že zbožná písecká měšťanka Antonie Merglová pojala úmysl postavit na vlastní náklady kapličku novou a požádala příslušné městské úřady o povolení. Dne 30. května 1827 dostala Antonie Merglová odpověď, že proti pořízení nové kapličky nejsou námitky, ale zcela novou stavbu je možno schválit až po předložení nákresu a po vyjasnění otázky, zda stavba nebude překážet provozu na „císařské" silnici do Českých Budějovic a vlastníkům sousedních pozemků. Při místním šetření 3. července 1827 komise zjistila, že dosavadní kaple je skutečně v havarijním stavu, a tak byl vyžádán konečný souhlas píseckého římskokatolického děkanství. O záležitosti se ale dozvěděl krajský úřad Prácheňského kraje v Písku, který si vyžádal, aby byl ke stavbě zhotoven podrobný projekt. Antonie Merglová předložila dokumentaci 2. dubna 1828 městské radě v Písku, která ji postoupila krajskému úřadu. Ten nařídil další změny v projektu a teprve po jejich realizaci 5. června 1828 stavbu povolil. Své rozhodnutí ovšem podmínil souhlasem konzistoře českobudějovického biskupství a zároveň vytvořením fondu na udržování kapličky. Antonie Merglová proto 6. července 1828 do protokolu místopřísežně uvedla, že ona i její dědicové budou kapličku udržovat z výnosu pole v lokalitě „Na klíně". Budova, postavená ve stylu klasicismu a vybavená dnes sériovým mobiliářem z konce 19. století, se stala středem pozornosti v letech 1973-1974, kdy byla posunuta o několik metrů východněji v souvislosti s chystaným rozšířením sousední křižovatky. Pro národní podnik Transfera, který přesun prováděl, šlo o jakousi generální zkoušku na přemístění děkanského chrámu v severočeském Mostu (ostatně speciálně pro tuto mnohem náročnější akci byla firma založena). Pamětní deska na jižní stěně kapličky s českým a francouzským textem, umístěná zde roku 1923 z iniciativy píseckého místního odboru Klubu Československých turistů, připomíná nedaleké bojové střetnutí rakouského a francouzského vojska za války o dědictví habsburské roku 1741. S ním ovšem dnešní kaplička nemá žádnou přímou souvislost. Český text na pamětní desce zní: „Francouzští vojínové Alsaského pluku byvše tu zaskočeni ze tří stran, podlehli přesile dne 28. prosince 1741." Tento text je ovšem zčásti chybný, zčásti ne zcela přesný. Autor textu, podobně jako další publicisté, vycházel z datace v písecké římskokatolické děkanské kronice Liber memorabilium decanatus Piscensis, kterou ovšem děkan František Ledecký začal psát až roku 1747. Zrekapitulujme tedy ony dávné události, v nichž se pak ujasní správné datum: 26. listopadu 1741 dobyla francouzská a bavorská vojska Prahu a pak se obrátila zpět do jižních Čech, aby obsadila Písek a České Budějovice, odkud měli Bavoři táhnout dále na Linec. Po krátkém boji s husary obsadil předvoj 6. prosince Písek, 7. prosince Protivín a 9. prosince Hlubokou. Poté francouzský generál ďAubigné rozhodl o zastavení postupu a polním ubytování v prostoru Písek, Protivín a Hluboká. Uvedl zámek Hlubokou do obranného postavení a nařídil obsadit Štěkeň a Strakonice. Rakušané byli rozloženi u Tábora, Týna nad Vltavou, Českých Budějovic a Freistadtu. Hlavní stan měli v Jindřichově Hradci. Štáb s vrchním velitelem Františkem Štěpánem Lotrinským (manželem Marie Terezie) se později přesunul do Třeboně, kde se v průběhu prosince soustředilo na 20 tisíc vojáků. Neboť stav protivníka se odhadoval na 14-16 tisíc, vrchní velitel usoudil, že může úspěšným útokem zamezit přesunu Francouzů a Bavorů do Rakouska. 22. prosince 1741 vyrazilo rakouské vojsko z Třeboně přes Štěpánovice, Lišov a Rudolfov k Hluboké, odkud se však předešlého dne nepřátelé stáhli k Písku. Rakušané proto zamířili k severozápadu a 25. prosince po krátkém boji s francouzskou posádkou obsadili Vodňany. Po odpočinku 25. prosince armáda pokračovala 26. prosince do Protivína (cestou ukořistila 200 vozů naložených proviantem a zavazadly) a 27. prosince se rozložila v nížině s rybníky a lesíky u Selibova. Vrchní velitel Francouzů maršál Broglie reagoval na události se zpožděním a teprve 24. prosince poslal do Písku generálovi ďAubigné posilu 25 eskadron karabiníků a kyrysníků. Sám dorazil do Písku 27. prosince a v noci zajistil umístění vojska do bojových pozic na levém břehu Otavy od Svatého Václava až na výšinu u lesa Hřebíček. K dispozici tam měl 9560 pěšáků. 5430 jezdců a šestnáct děl. František Štěpán vyrazil v čele Rakušanů od Selibova 28. prosince 1741 za svítání a rozvinul své oddíly pod Píseckými horami. Francouzi se však nedali vyprovokovat k výpadu, jak předpokládal, a proto dal k večeru rozkaz několika oddílům Chorvatů napadnout Písek z různých stran, aby vylákal Francouze k boji. Došlo ale pouze k drobné šarvátce. Francouzi vytáhli z Písku až následujícího dne, 29. prosince 1741, když zpoza hradeb viděli, že se Rakušané obracejí od města zpět k Selibovu. Proto francouzský oddíl (300 jezdců a 4 setniny granátníků - z regionů la Marine, Alsasko a la Reine) pod vedením nadporučíka de Saígne vyrazil z města a přiblížil se na dostřel rakouskému zadnímu voji. Rakušané toho okamžitě využili a Francouzi byli napadeni 200 Chorvaty a 300 husary nadporučíka barona Muna a 600 husary generála Tripse. Francouzští jezdci uprchlí zpět k Písku a nechali granátníky na pospas rakouské přesile. Rakušané vzali do zajetí dva kapitány, jednoho poručíka a 43 granátníky, ostatní byli zraněni nebo padli. Šlo tedy o značný masakr. Rakušané se pak 31. prosince 1741 od Selibova stáhli do Protivína, kde zůstali ještě 1. ledna 1742. V tento den vydal František Štěpán rozkaz vytáhnout do zimních stanovišť na linii Vimperk, Volyně, Protivín a Týn nad Vltavou a sám odcestoval do Vídně. Téměř celé Čechy zatím ještě zůstaly obsazeny nepřátelskými vojsky, stejně jako město Písek. Správné datum střetnutí u Budějovické kapličky je tedy 29. prosince 1741 a zemřeli zde nejen příslušníci granátnické setniny Alsace, ale také jejich spolubojovníci z dalších setnin. V tomto smyslu je třeba upřesnit text pamětní desky i zopakovat fakt, že tehdy tu ještě stála předchozí kaple neznámého vzhledu, doložená k roku 1735 a srovnaná se zemí před stavbou současné kapličky z roku 1830. Ta nám však samozřejmě připomíná nejen dějiny mariánské úcty v Písku, ale symbolicky též události válek o dědictví habsburské.

Mgr. Ondřej Kolář